sobota 23. ledna 2016

Příběh ze života..


Tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se
skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná.


Je pozdě večer. Vedle mě leží chrápající člověk. 
Koukám nevěřícně na něj a přemýšlím co se to stalo.
Pozoruji ho a říkám si, znám ho ještě vůbec?
Chybí mu vlasy, úžasný úsměv a hlavně ten nevinný ďáblík v oku,
 který na mě svůdně pokukoval a je celý tak nějak jiný.
Přemýšlím, kdy se to stalo? Kdo ho vyměnil a hlavně kdy?
Kdy nastala ta chvíle, že z milujícího, úžasného kluka s nadšením,  jiskrou v oku a zájmem,
se stal někdo, mě tolik vzdálený.
Někdo, komu chci říct tolik věcí, ale proč?
Nikdo se neptá a přijde mi, že to vlastně ani nikoho nezajímá.
 Tři týdny jsou možná krátká doba, ale v některých věcech mohou být až příliš.
Na začátku všechno jde, každý okamžik a každá skulina se snaží být vyplněna milovanou polovičkou, ale proč to najednou nejde?
 Nejde nebo se nechce?
Chápu, že život plyne, člověk má povinnosti a starosti, chce se taky někdy uvolnit a pobavit, ale všeho s mírou.
Vztahy na dálku mají svoje nepsaná pravidla a jejich dodržování je základ, aby to nějak fungovalo.
Vzdálenost je pouze relevantní pojem a cesta trvá jenom hodinu, kdysi znělo.
A teď? Teď je to najednou problém?
Není čas? Ne, není chuť!
Je najednou tolik lákavějších, zábavnějších a lepších chvil a plánů.
Kladu sama sobě nějakou dobu otázku co je to vlastně vztah? 
Jaká je ta správná hranice, kdy to vztah ještě je a co všechno je a není přípustné. 
Na kolikátou příčku v žebříčku hodnot je správné postavit vztah?
Proč chceme být ve vztahu?
Proč jsme ve vztahu, který nás nenaplňuje, ale přesto v něm setrváváme?
Proč je problém, říct na rovinu, co chceme a co nám vadí.
Nebo se jen bojíme, být ten "zlý" a vyjít z pravdou ven?
Upřímnost je krásná věc, ale v závěru jste za ni zatraceni.
 Každý po ní touží, každý jí hlásá, ale když se má k něčemu upřímně postavit a říct svá stanoviska,
je problém.
Problém je i v případě, že je řekne.
Je lepší žít v jakýchsi "lžích" a dělat, že se vlastně nic neděje, než upřímně říct co (ne)cítím.
Je mi z tohoto momentálního bytí smutno.
Vždy jsem se snažila být upřímná a dělat věci, tak jak jsme je upřímně cítila.
Ač někdy extrémně, tak s upřímnou láskou.
Ze srdcem na dlani.
A najednou?
Najednou si připadám jako někdo, kdo nehraje hlavní roli.
Bohužel už i vedlejší role jsou obsazeny. Připadám si jako komparz.
Jako někdo, o kom se ví, že tam někde je, ale není potřeba se na něj zaměřovat a věnovat mu tolik pozornosti.
Když bude potřeba, víme, kam se obrátit a jak jej využít.
Připadám si jako ten poslední, s kým se (ne)počítá, neplánuje a nechce upřímně nic řešit.

Svět je malej, život krátkej a je strašná škoda ztrácet čas někde, kde víme, že to nemá budoucnost.
Přitom stačí tak málo.
Být upřímný.
K sobě, k okolí.

♥ Any ♥

PS: Nečti mezi řádky! Pokud doopravdy chceš, pochopíš správně i upřímnou zpověď.

3 komentáře: