... aneb proč jsem dva roky nenapsala na blog článek?
Nikdy jsme žádná pořádná blogerka nebyla, ale blog jsem si jednu dobu vedla docela poctivě.
Když jsem přidávala v červnu roku 2016 poslední článek o rozhodnutí, netušila jsme kolik těch rozhodnutí naráz budu muset udělat.
Nebudu chodit kolem horké kaše, ale tenkrát šlo o to se osamostatnit.
Dlouho jsem do vesmíru vysílala myšlenku, že bych chtěla nějaký krásný byteček nebo domeček a budovat si svůj domov. Po škaredém, dlouhodobém vztahu jsme byla nucena se vrátit k mámě domů. Ač jsem byla ráda za azyl, který mi poskytla, přece jen jsme každá měla jiný režim a návyky a pro zachování dobrých vztahů bylo nejlepším řešením odstěhovat se.
Ale kam..
Vesmír mé prosby vyslyšel ( Ještě jednou tisiceráté díííky, vesmíre !!) a seslal mi nabídku pronájmu.
Takový malý útulný byteček s krbem a starejma dveřma.
Rozhodovala jsem se, protože jsem neměla nic a bála se jestli to vůbec zvládnu a utáhnu, ale šla jsem do toho.
Jednoho dne jsme naložili do auta matračku, stoleček, botníček, pár oblečení a bylo to.
Neměla jsem nic, a když jsem jela do Ikei nakupit první věci do bytu, u pokladny jsem brečela, že už to není to sladké nakupování dekorací do pokojíčku, ale velký nákup pro velký holky skládající se z povlečení, skleniček, hrnců a talířů.
Do sběrného dvora jsem chodila jak do obchodu pro rohlíky. Jednou jsem táhla domů židli, podruhé bednu a vše radostně natírala na bílo, aby mi to nic co jsem měla, pěkně ladilo :-)
Když se mi podařilo sehnat na bazaru svou vysněnou komodu Hemnes, jásala jsem snad týden, že si mám konečně kam dát oblečení a že mám konečně první kus nábytku.
Jooo, to byly časy.
V článku o mém výletu do Jižních Čech, jsme psala, že jsem zde poznala hajného, který mi ukázal krásné myslivecké místa.
Naše seznámení bylo natolik silné, že jsme spolu komunikovali i přes velkou dálku nadále, až se jednou rozhodl přijet mě navštívit.
Do bytu, kde byla komoda, jedna matrace na zemi a jeden stůl s židlí.
Vařit sem neuměla, sednout si pořádně neměl kam a o přespání radši ani nemluvě.
Přesto vesmír zase rozhodl a udělal tak, že se po nějaké době, ten hajnej přesunul z Jižních Čech ke mě a začal se mnou bydlet v tom nic.
Okamžiky kdy jsme společně šli hrdě koupit sedačku, na matracích od Ježíška spávali před krbem na zemi a společnejma silama dávali byt dohromady, aby nám tam bylo krásně, nikdy nezapomenu.
Byl to krásnej začátek vztahu i samostatného života na vlastních nohách.
Jak už, ale v pohádkách bývá, všecko pořád není jen růžové.
Úskalí pronájmu ukázalo růžky, když nám majitel oznámil, že chce byt prodat.
Takže naše občasné pokukování po nemovitostech se zvrhlo v zoufalé hledání nemovitosti.
Do pronájmu jsme jít už nechtěli, na Valašsko jsem se taky odstěhovat nechtěla, tak jsme se rozhodli pro koupi bytu. Po několika x návštěvách různých bytů, tisící telefonátech realitních makléřů, jsem se dostali k bytu, o který jsme v inzerátech ani očkem nezavadili, po první návštěvě jsem byly rozhodnuti, že tohle rozhodně ne, až do okamžiku, kdy jsme vylezli na balkon a viděli tu nádheru.
Ten moment rozhodl.
Na tom stejném místě, právě sedím a píšu tuhle slohovku a říkám si, jak moc můžu být vděčná, že to ten vesmír všecko tak hezky udělal, že to všecko co jsem si na začátku tajně přála, mám.
Ne, že bych na blog nemyslela (myslím, každej den), ne že bych nefotila (fotím, každej den), ale přesto všechno co se dělo, jsem nenašla ta správná slova jak to všechno formulovat a prodat Vám.
Přece jen, když jsem tento blog zakládala, moje prvotní myšlenka byla o blogu zaměřeném na přírodu a hlavně fotky. Pár tipů na výlet, nějaké poznání.
Pár čtenářů si to našlo, ale přejít od přírody rovnou na lifestyle blog, jsme si jaksi netroufla.
Tak nějak jsem nechala blog uvadnout...Přírodu miluju pořád stejně, ale už nemám tolik volného času lítat po lesích a fotit všecko to nádherné v něm.
Přesto bych chtěla blog, pomyslně zalít a vzkřísit jej opět k životu nebo je lepší jej nechat zavadnout úplně?
Držet se starých kolejí nebo mu vdechnout novou duši i směr?
Co myslíš?
Vítej zpět! Sleduju tě na IG a pořád doufám, že se k blogu vrátíš, takže držím palce. Ať už budeš psát o čemkoliv, vždycky si to ráda přečtu :)
OdpovědětVymazat