pondělí 11. dubna 2016

Překvapení ...



Nečekej nic a budeš mile překvapen, to přesně sedí na dnešní neplánovanou výpravu.

Znáte ten pocit, když přijdete z práce totálně zbití, počasí Vás žene rovnou do postele a Vám se nechce ani dejchat.
Tak přesně takhle jsem to měla dnes já.
Přestože jsem se z práce vrátila pozdě, přišla jsem domů, převlékla jsme se do zeleného, drapla foťák a prostě jela.
Asi jako každý turista, myslivec či houbař mám i já své oblíbené místo.
Když můžu, toulám se po něm a vždy objevím něco nového.
Nedávno jsem si všimla v dálce mnohočetné skupiny srnčí zvěře.
Vrtalo mi to v hlavě, ale v dnešní době internetu není problém dohledat mapy a informace.
Zhruba jsem si udělala obrázek a pak už prostě jela. 
Mnohdy se mi stává, že nevím kam jedu, ale o to víc mě to baví, protože to napětí v tom neznámu má své kouzlo.
Zaparkovala jsem své nenápadné, červené žihadlo vedle obrovitánské kopy hnoje.
No, aroma na můj vkus silnější, ale zvládla jsme to.
A dál už po svých.
Vzala jsem to rozbitou polní cestou rovnou za nosem.
Najednou zbystřím a vidím jak pod kazatelnou stojí srnec.
Výstavní kousek. Tak nádherně nasazeno jsem dlouho neviděla.
Snažím se fotit, ale byl rychlejší. 
Nevzdávám to a pokračuji dál.
Tichým krokem kroužím kolem remízku a hle, překvápko.
Zajíc.
Seděl nehnutě na kraji pole a očividně relaxoval.
Jelikož jsme mu byla v zádech cca 10 metrů, tentokrát jsem byla rychlejší já a blejskla ho.
Chudák tak se lekl uzávěrky, že zmateně vystřelil a nevěděl vlastně kam. 
Po chvilce splašeného pobíhání si to zamířil přímo do houštiny.
Docela mě pobavil.

Po pár krocích, nasávání si vůně rozkvetlých trnek a vzduchu nasáklým deštěm, 
jsem málem šla do kolen já.
Ta obrovská tlupa, kterou jsem párkrát spatřila v dáli byla již kousek.
Očividně ji taky pobavil zajíc, proto byla v pozoru a bystřila co se děje.
Stála jsme tam jako kamenný sloup a snažila se snad ani nedýchat, abych je nezradila.
Větřili, ale pořád setrvávaly. 
Podařilo se mi pár snímků.


Kvalitou neoplývají, ale tento zážitek ve mě zachovají navždy.
Poté je něco zradilo a dusot cca 30 kusů je sakra znát. 
Rozutekly se na všechny strany.
Chvílemi se zastavily, zkontrolovaly mě, ale už se nevrátily.
Vybraly si druhou louku a začaly se pást.
V duchu jsem poděkovala, za tenhle zážitek a po chvíli kochání se přicházejícím večerem jsem se courala pomalu zpátky.


A ponaučení?
Doopravdy je nejlepší neplánovat a překonat lenivost.
Nedat na počasí a jít vstříc zážitkům i do promáčených, podvečerních polí.

♥ Any ♥

1 komentář:

  1. Úžasné fotky! Mrkni na mail, máš tam ode mě zprávu:-)
    www.jdeocestu.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat